Příběh Kláry – regresní terapie

Řešený problém: Občasné bolesti a cukání obočí pravého oka po úraze v dětství

Klientka Klára se velmi lehce dostala do hladiny alfa a vybavila si důvod svého problému:
„Je mi osm let, chodím do třetí třídy a jsem celkem rozverné dítě. Bavím se více s klukama než s holkama. Vidím, jak běžím spolu s ostatními spolužáky po tělocviku do třídy. U umyvadla se tlačíme a s jedním kamarádem se vlastně skoro pereme o to, kdo se umyje dřív. On mne odstrkává, že padám na katedru. Zvedám se a zezadu se k němu přikrádám. On mne ale vidí v zrcadle a silně mne odstrčí do boku. Padám hlavou na roh stolu. Vidím rudě a nakopnu ho do zadku, že mne až bolí noha. Hned vím, že jsem to neměla dělat. Sedám si a skláním hlavu do rukou. Dělám, že brečím. Přichází učitelka, odvádí mne do ředitelny. Tam chvilku čekám na sanitku. V nemocnici mi šijí hlavu a pak můžu odejít domů.

Mám strach, co tomu řeknou rodiče, hlavně maminka. Je nemocná a já ji stále přidělávám problémy, když se peru. Ale když otevírá dveře, pláče a objímá mne. Odpoledne pak přichází spolužák se svými rodiči se omluvit. Necítím, že bych potřebovala, aby se omlouval. To já bych se měla omluvit za to, že jsem ho tak nakopla. Muselo ho to bolet víc. Jenže mlčím a neomluvím se.
Obočí se hojí a se spolužákem jsme kamarádi dál.“

 

Tuto událost jsme prošly několikrát. Postupným procházením se pocity strachu z výčitek rodičů i vlastní výčitky vytratily a procházení události se pro Kláru stalo nudnou a sama událost nepotřebnou.
Bylo potřeba zkontrolovat, zda tato událost byla primární událostí, která způsobuje problémy. Proto terapeutka dává pokyn: „Najdi starší událost, kdy jsi měla zraněné pravé obočí.“

„Vidím rozkvetlý jabloňový sad. Procházím se a hladím ta kvítečka. Aha, tak proto miluju rozkvetlé jabloně! Kolem mne pobíhají dvě strakaté dogy. Jsem dívka, je mi asi 16-17 let, na sobě mám světlé bohatě zdobené šaty, dlouhé hnědé vlasy mám rozpuštěné. Ten sad je vedle hradu, kde jsme s mou sestrou. Rodiče už nemáme. Sestra je o něco starší a já se ji bojím. Když vidím, že je na blízku, schovávám se za závěsy nebo utíkám do kuchyně. Tam si moc ráda povídám s naší starou kuchařkou. Je to taková baculatá moc hodná paní. Ta jediná mne objímá.” (Klára poznává v kuchařce svou babičku z tohoto života, která zemřela, když bylo Kláře 6 let a velmi těžko její ztrátu nesla.) “Moje sestra není zlá, i když jen křičí a trestá, je jen moc nešťastná a smutná.

Je ráno, ležím v posteli. Rozrazí se dveře a 5 strážných mne vytahuje z postele. Zavazují mi oči a vlečou po schodech někam dolů. Smýkají se mnou, padám a odřu si ruce i nohy. Zvedají mne pod paží, až to bolí. Skoro mne nesou, cítím, jak mi kotníky brnkají o schody. Jeden ze strážných se drží vzadu. Ostatní ho honí – Dělej, dělej, paní to nařídila. Jestli cekneš, vyříznem ti jazyk. – Prosím za něj, ať nic nedělá, že je to v pořádku.

Někam mne zavřou. Je zde tma, chladno, smrdí zatuchlina. Tak proto nemám ráda vlezlé vlhko.

Dny plynou, nevím, kdy je noc a kdy den. Nemám strach, vím, že to jednou skončí. Odevzdaně čekám na smrt. Jen je mi líto, že jsem nemilovala. Našla jsem způsob, jak to přežívat. Baví mně představovat si, jaké by to bylo žít, vdát se, mít děti, …
Někdy mám pocit, že mne někdo sleduje, něco zaskřípe na dveřích a slyším kroky. Někdy opravdu za mnou někdo chodí. Je to ten mladý strážce, co se držel bokem. Mám ho ráda. Povídáme si spolu a on mi někdy i přes zákaz donese trochu vody a chleba. Přemlouvám ho, aby mi pomohl to trápení skončit. On nakonec svolí, když si slíbíme, že v příštím životě budeme zase spolu.

Donese v džbánu jedovatého hada.
Sedím opřená o zeď, jsem slabá, nemohu už vstát. Jen se sesunu dolů a nastavím hlavu tomu hadovi. Prosím ho o pomoc. Je to vysvobození. Velké bílé zuby se zakusují do pravého obočí a já cítím úlevu. Děkuji hadovi, slábnu a cítím, jak mne opouští život.

Slyším ještě dusot bot na chodbě. Mého přítele chytili a já mu už nemůžu pomoci. Ležím a had se plazí pryč.

Už všechno vidím svrchu. Mé tělo leží nehybně. Přicházejí dva strážní, jeden do mého těla dloubne a vidí ránu na hlavě. Druhý chytá hada za ocas a dá ho zpátky do džbánu, přiklopí pokličku. Do dveří vchází má sestra,” (Klára v ní poznává svou sestru i tomto životě) “usmívá se, chci ji obejmout, říci jí, že se na ni nezlobím, že ji miluji, že tak je všechno v pořádku, ale nejde to. Něco mne táhne do světla.

Vznáším se, vidím nádvoří, celý hrad, v sadu už zrají jablka, je mi líto, že tak brzy odcházím. Za řekou jedou dva jezdci na koních. Vše se ztrácí, jsem už moc vysoko.

Cítím se tak volně, svobodně a v bezpečí. Vím, moc dobře vím, že jdu domů. K někomu se blížím. Poznávám ho. Je to můj průvodce. Je v krásném bílém rouchu, svítí už z dálky. Usmívá se a ten úsměv mne objímá. Je pro mne rádcem, autoritou, učitelem, ale nikdy mne nekárá. Komunikujeme spolu jen myšlenkama, stačí pomyslet a ten druhý to ví.

Vítá mne zase doma. Říká, že příště bych si měla dát víc pozor na své tělo. Je škoda zemřít tak mladá. O svou duši se nikdy nemusím bát, ta nikdy nepřejde na stranu zla, ale tělo si musím chránit.
Říká, že to nevadí, že jsem nestihla to, co jsem chtěla. Mám životů, kolik jen budu chtít a nic není špatně. Všechno je v pořádku.“

Klára teď ví, že cesta neoplácet zlo zlem je správná, ale příště už nesmí být jako němá, schovávat se nebo utíkat. Musí se zlu postavit. A problém s cukáním a bolestí v obočí se vytratil.

S láskou, vaše Peral

Foto zdroj: Peral