Příběh Kláry – regresní terapie

Klára je asi čtyřicetiletá žena, vysoká, štíhlé postavy s takovými malými čertíky v očích. Kdybychom byly kamarádky, určitě by s ní byla dost sranda.

Dnes se ale spolu učíme na kurzu regresní terapie a je řada na mně, abych se s Klárou podívala na její problém. Chtěla vyřešit svůj úraz z dětství, kdy měla roztrhlé obočí a dodnes občas cítí v jizvě cukání. Pustily jsme se tedy do terapie samotné.

Klára se velmi lehce dostala do hladiny alfa a vybavila si příběh z dětství, kdy se její problém objevil.

Svůj příběh začíná popisovat takto:
„Je mi osm let, chodím do třetí třídy a jsem celkem rozverné dítě. Bavím se více s klukama než s holkama.

Vidím, jak běžím spolu s ostatními spolužáky po tělocviku do třídy. U umyvadla se tlačíme a s jedním kamarádem se skoro pereme o to, kdo se umyje dřív. On mne odstrkává, že padám na katedru. Zvedám se a zezadu se k němu přikrádám. On mne ale vidí v zrcadle a silně odstrčí do boku. Padám hlavou na roh stolu. Vidím rudě a nakopnu ho do zadku, že mne až bolí noha.

Hned vím, že jsem to neměla dělat. Sedám si a skláním hlavu do rukou. Dělám, že brečím.

Přichází učitelka, odvádí mne do ředitelny. Tam chvilku čekám na sanitku. V nemocnici mi šijí roztrhlé obočí a pak můžu jít domů.“

Klářin obličej teď zvážní a celá se začne ošívat. Ptám se jí, co se děje a Klára pokračuje.

„Mám strach, co tomu řeknou rodiče, hlavně maminka. Je nemocná a já ji stále přidělávám problémy, když se peru. Ale když otevírá dveře, pláče a objímá mne.

Odpoledne pak přichází spolužák se svými rodiči se omluvit. Necítím, že bych potřebovala, aby se omlouval. To já bych se měla omluvit za to, že jsem ho tak nakopla. Muselo ho to bolet víc. Jenže mlčím a neomluvím se.“

Klára se odmlčí a tím jsme na konci příběhu. Znova a znova jsem ji vracela na začátek příběhu a žádala, aby mi ho opakovala.

Při čtvrtém opakování se Klára na okamžik zamračí a pak se hned začne usmívat. To byl aha-efekt, který jsme potřebovaly. Popsala mi ho takhle.

„Byla jsem pitomá. Udělala jsem něco, co jsem neměla a neudělala, co jsem udělat měla. Tím, že jsem se zase prala, jsem způsobila problémy nejen sobě, ale i jiným. A taky jsem neměla mlčet. Měla jsem se spolužákovi omluvit a dospělým vysvětlit, že to nebyla jeho vina, že to byla nehoda, protože jsme se poštuchovali. Není divu, že mi cuká obočí. To svědomí mi cuká s obočím.“

Klára se začala smát a mně bylo jasné, že tento příběh je nejspíš vyřešen. Pro kontrolu jsem ji ale nechala odvyprávět mi vše znova a znova, dokud se jí pocity strachu z výčitek rodičů i vlastní výčitky nevytratily a procházení události se pro Kláru stalo nudnou a sama událost nepotřebnou.
Bylo potřeba zkontrolovat, jestli tahle událost byla primární událostí, která způsobuje ono cukání v obočí. Proto jsem jí dala pokyn: „Najdi starší událost, kdy jsi měla zraněné pravé obočí.“

Klára se na chvíli odmlčela a jak ji tak pozoruju, vidím, že se začíná usmívat. Zeptala jsem se, co vidí a ona pomalu vypravuje:

 „Vidím rozkvetlý jabloňový sad. Procházím se a hladím ta kvítečka. Aha, tak proto miluju rozkvetlé jabloně!

Kolem mne pobíhají dvě strakaté dogy. Jsem dívka, je mi asi 14 let, na sobě mám světle modré bohatě zdobené šaty, dlouhé hnědé vlasy mám rozpuštěné. Ten sad je vedle hradu, kde jsme s mou sestrou. Rodiče už nemáme. Sestra je o něco starší a já se ji bojím. Když vidím, že je na blízku, schovávám se za závěsy nebo utíkám do kuchyně. Tam si ráda povídám s naší starou kuchařkou. Je to taková baculatá moc hodná paní. Ta jediná mne objímá.”

Klára poznává v kuchařce svou babičku z tohoto života, která zemřela, když bylo Kláře 6 let a velmi těžko její ztrátu nesla. To poznání je dojemné a Kláře začaly téct slzy. Když se uklidnila, pokračovala ve vypravování dál:

 “Moje sestra není zlá, i když jen křičí a trestá, je jen moc nešťastná a smutná. Vím, že se jí bojí i ostatní, ale já jim nepomůžu. Nevím jak. A vlastně mně to moc netrápí. Mám své jabloně, své psy a starou kuchařku. U nich se vždycky schovám.“

V této části příběhu se nic moc neděje, tak požádám Kláru, aby se v ději posunula do chvíle, kdy její problém vyostřuje. Pozoruju ji a ona ze začátku dýchá klidně, pak se jí dech zrychluje a rozrušeně říká:

„Je brzo ráno, ležím v posteli. Rozrazí se dveře a 5 strážných mne vytahuje z postele. Zavazují mi oči a vlečou po schodech někam dolů. Smýkají se mnou, padám a odřu si ruce i nohy. Zvedají mne pod paží, až to bolí. Skoro mne nesou, cítím, jak mi kotníky brnkají o schody. Jeden ze strážných se drží vzadu. Ostatní ho honí – Dělej, dělej, paní to nařídila. Jestli cekneš, vyříznem ti jazyk. – Prosím za něj, ať nic nedělá, že je to v pořádku.

Někam mne zavřou. Je tu tma, chladno, smrdí zatuchlina.

Dny plynou, nevím, kdy je noc a kdy den. Nemám strach, vím, že to jednou skončí. Odevzdaně čekám na smrt. Jen je mi líto, že jsem nemilovala. Našla jsem způsob, jak to přežívat. Baví mně představovat si, jaké by to bylo žít, vdát se, mít děti, milovat…
Někdy mám pocit, že mne někdo sleduje, něco zaskřípe na dveřích a slyším kroky. Někdy opravdu za mnou někdo chodí. Je to ten mladý strážce, co se držel bokem. Mám ho ráda. Povídáme si spolu a on mi někdy i přes zákaz donese trochu vody a chleba. Přemlouvám ho, aby mi pomohl to trápení skončit. On nakonec svolí, když si slíbíme, že v příštím životě budeme zase spolu.

Donese v džbánu jedovatého hada.
Sedím opřená o zeď, jsem slabá, nemohu už vstát. Jen se sesunu dolů a nastavím hlavu tomu hadovi. Prosím ho o pomoc. Je to vysvobození. Velké bílé zuby se zakusují do pravého obočí a já cítím úlevu. Děkuji hadovi, slábnu a cítím, jak mne opouští život.

Slyším ještě dusot bot na chodbě. Mého přítele chytili a já mu už nemůžu pomoci. Ležím a had se plazí pryč.

Už všechno vidím svrchu. Mé tělo leží nehybně. Přicházejí dva strážní, jeden do mého těla dloubne a vidí ránu na hlavě. Druhý chytá hada za ocas, dá ho zpátky do džbánu a přiklopí pokličku. Do dveří vchází má sestra,”

Klára v ní poznává svou sestru i tomto životě. Zeptám se jí, co cítí a ona pokračuje.

 “Moje sestra se usmívá. Teď už vím, že jsem jí překážela. Ale nevím proč. Chci ji obejmout, říci jí, že se na ni nezlobím, že ji miluju, že je všechno v pořádku, ale nejde to. Něco mne táhne do světla.

Vznáším se, vidímnádvoří, celý hrad, v sadu už zrají jablka, je mi líto, že tak brzy odcházím. Vše se ztrácí, jsem už moc vysoko.

Cítím se tak volně, svobodně a v bezpečí. Vím, moc dobře vím, že jdu domů. K někomu se blížím. Poznávám ho. Je to můj průvodce. Je v krásném bílém rouchu, svítí už z dálky. Usmívá se a ten úsměv mne objímá. Je pro mne rádcem, autoritou, učitelem, ale nikdy mne nekárá. Komunikujeme spolu jen myšlenkama, stačí pomyslet a ten druhý to ví.

Vítá mne zase doma. Říká, že příště bych si měla dát víc pozor na své tělo. Je škoda zemřít tak mladá. O svou duši se nikdy nemusím bát, ta nikdy nepřejde na stranu zla, ale tělo si musím chránit.
Říká, že nevadí, že jsem nestihla to, co jsem chtěla. Mám životů, kolik jen budu chtít a nic není špatně. Všechno je v pořádku.“

Klára teď ví, že cesta neoplácet zlo zlem je správná, ale příště už nesmí být jako němá, schovávat se nebo utíkat. Už taky ví, že vždycky se dá něco udělat.

Při regresní terapii nikdy nejde dopředu určit, kam nás řešený problém zavede. Někdy stačí projít jen problém v tomto životě. Třeba něco zasutého z dětství. Někdy projdem jeden z minulých životů stejně jako u Kláry. A někdy se dostaneme do více životů a ještě hlouběji, třeba do pravěku.

Moc se mi líbí, že spolu s klienty jsme jako detektiv, který z indicií poskládá celý příběh.

Nikdy to není bez emocí. Slzy dojetí, beznaděje, smutku, ale i smíchu. Vždy ovšem při regresní terapii dojde k poznání. Miluju aha-efekty a to, jak regresní terapie pomáhá.

S láskou, vaše Peral