Řešený problém: Častá zranění rukou a nohou
Jitka přichází se svým problémem, který sice není nijak zvlášť závažný, ale její velmi častá poranění rukou a nohou jí znepříjemňují život. Sotva se jí zahojí oděrky na zápěstích, nešťastně třeba upadne na kole a je zase samá podlitina a škrábance. Sama Jitka kolikrát ani neví, kde se praštila nebo odřela. V zimních měsících je to celkem v pohodě, když má dlouhý rukáv a kalhoty, ale v létě …
Terapetka zavede Jitku postupně do hladiny alfa a Jitka začíná vypravovat událost, kdy došlo k poslednímu většímu poranění rukou. Připravovala pečené maso v troubě a při vytahování pekáče jí na pravou ruku vyšla horká pára, která ji opařila. Okamžitě jí proletělo hlavou: “ To je v pořádku.” Udělaly se velké puchýře na vrchních stranách čtyř prstů. Naštěstí se zranění rychle hojilo, jen bylo nepohodlné dávat si pozor na pravou ruku, cokoli dělala. Naštěstí je levák. Trauma, nebylo zas tak velké a dokonce došlo i k uvědomění si, jak pozorní a ohleduplní byli její kluci (přítel a syn), kteří si domácí práce rozdělili mezi sebou a vše krásně klapalo.
Šli jsme tedy rovnou dál do minulosti, kdy měla nějaký úraz pravé ruky. Jitka je opravdu ukázkový klient a její vybavování jde lehce a bez nejmenších problémů. Po chvilce, kdy se Jitka pohybuje po časové ose zpět do minulosti, začíná popisovat:
“Jsem muž, kolem mě je jeskyně, je tu se mnou ještě několik lidí, mužů, žen i dětí. (Jitka se neustále ošívá a škrábe na bradě, hlavě a krku – prý to jsou otravné blechy.) Ty lidi mi jsou ale tady spíš na obtíž, necítím k nim nic. Prostě tady jsou a kdyby nebyli, nijak bych se nezlobila. Cítím, že jsem mezi nimi jen z nutnosti být v bezpečí, sám bych nepřežil. Jsme všichni oblečeni jen v nějakých kůžích, v naší jeskyni je ohniště a oheň jen slabě osvětluje vnitřek jeskyně. Ale vidím dobře. Pomalu se smráká a všichni ulehají k spánku. Navzájem se k sobě tlačí, aby jim nebylo zima. Vybírám si taky místo na spaní. Hlavně někde kousek od nich.
Je ráno, muži a já s nimi vyrážíme na lov. Nemám ale pocit, že mám v sobě pud lovce. Jdu spíše někde za nimi a snažím se, aby si mne nevšímali. Ve vhodný okamžik se od ostatních odděluji. Šplhám do prudkého kopce. Chvílemi se drápu po skalách. Už jsem vylezl nahoru, sedám si do trávy, je tu příjemný stín.
Pozoruju, jak mi krev crčí z kloubú prstů rukou, z kolen, mám odřené kotníky, ale vím, že to k tomu patří. Cítím, jak krev zasychá. Nebolí to.
Poslouchám zvuky lesa a sedím nehybně. Uslyším šelest a vidím, že na blízku je nějaké zvíře. Plížím se k němu blíž. Je to srna. Zahlédne mne a dává se na útěk. Běžím za ní. Nechci ji ulovit, jen mě zajímá.
Dovedla mne až na palouk, kde se pase celé stádo. Usedám na kraj palouku pod strom a pozoruju je. Jsou to krásná stvoření. V jednom okamžiku se můj pohled střetl s pohledem jejich vůdce stáda. Je to majestátní jelen a obrovským parožím. Je nádhernej, autoritativní a já jsem v sedmém nebi.
Proběhla mezi námi výměna myšlenek. Říkám mu, že se mne nemusí bát, že nikomu z jeho stáda neublížím, pokud oni neublíží mně. On souhlasí a dává mi svolení je pozorovat.
Hodiny sedím a pozoruju je. Přichází noc, ulehám do měkké trávy a usínám.
To bylo tak nádherné, uklidňující a naprosto osvobozující.”
Jitka se usmívá a je vidět, že tento pocit už pro ni napořád bude tím, který si může připomenout kdykoli se nebude cítit nejlíp.
A jak s jejími zraněními? Ano, sice poznala, že vlastně o nic nejde, ale na druhé straně dnes už si může přeci více dávat pozor na své tělo a nemusí se zraňovat jako tenkrát v pravěku ?
S láskou, vaše Peral
Foto zdroj: Peral