Jsem ztracen a zatracen, už mi není pomoci

Setkala jsem se s Honzou u něj doma. Chvilku jsme si povídali o jeho problémech. Byl nedůvěřivý a taky se bál. Nedůvěřoval sobě, rodičům, kamarádům, šéfovi, kolegům, své práci, zboží v obchodě, svým citům, plánům, nadějím… A bál se hlavně budoucnosti. Přesto na sobě před svým okolím nadával nic znát. Tedy – snažil se o to. Den co den se tak přetvařoval a věděl to. Věděl i to, že takhle dál žít nechce a měl proto na sebe vztek. Asi nejhorší pro něj ale bylo, že takový nebýval. A proto mi zavolal.

Začali jsme klasicky. Naučila jsem ho, jak se má zkontrolovat, zda nemá nějaké přivtělené duše. A v místě hrudníku ho Honza našel. Viděl ho jako mladého muže. Ze začátku se s námi vůbec nechtěl bavit, ale pak přeci jen to byl velmi příjemný rozhovor a dokonce nám řekl i své jmého – Ivan. Taky věděl, že je teď přivtělenou duší a že Honzovi škodí. Rozhovor probíhal asi takto.

Peral: Ty se něčeho bojíš?
Ivan: Bojím, ale nesmím o tom s nikým mluvit.
Peral: Proč?
Ivan: ONI mi to zakázali.
Peral: A kdo jsou ti ONI?
Ivan: ONI řekli, že mi ublíží, že mne pošlou do pekla.
Peral: Aha, a co to pro Tebe znamená to peklo?
Ivan: To, že se budu stále už jenom trápit, že se nebudu nikdy radovat, že budu navždy už jenom smutnej.
Peral: A jak je to jiné než to, co prožíváš teď?
Ivan: Může to být ještě horší.
Peral: Horší to může být, pokud budeš ve svém strachu zůstávat dál. Vzpomeneš si, jaké to bylo, když jsi ještě žil a měl své vlastní tělo? Miloval jsi někoho a někdo miloval Tebe?

Ivan: Nikdo mne nemiloval. A ani já nemiloval nikoho. Byl jsem strašnej hajzl.

A Ivan vypravolal o svém životě. Rodiče nepoznal, vyrůstal v dětském domově, kde ho ostatní mlátili a nadávali mu. Nikdo se ho nezastal, a tak vyrůstal velmi osaměle. Po škole pracoval jako pomocný dělník na různých stavbách a taky v Praze. Ani mezi kolegy neměl žádné kamarády. Věděl, že si za to ale mohl sám. Přiznal se nám, že jim kradl z kapes drobné, byl drzý, donášel na ně mistrovi a pracovat ho stejně taky nebavilo. Až se jednou stalo, že když šel na stavbě jednoho vysokého baráku, tak do něj prostě někdo strčil. Jenže on uklouzl a z té výšky spadl a zabil se. Měl obrovský vztek a i když viděl světlo, stejně do něj odmítl jít.

Pak viděl, že se blízko něj něco černá. Z té černoty se vynořilo cosi ušklíbajícího se a bylo jich víc. Ti mu řekli, ať jde s nimi, že ho vemou mezi sebe, protože mu stejně už nic jiného nezbývá. Měl z nich strach a ONI přesně věděli, na co myslí. Dokázali v něm číst jak v otevřené knize. Kdykoli na něco jen pomyslil, stačil jen záchvěv vzpomínky na svůj spackaný život, hned mu to předhodili a přehráli jak v kině. Chechtali se každé jeho námitce, a nenechali ho na pokoji, i když o to prosil. A hlavně, a to především, v něm živili neustálý strach z pekla za to, jak se ve svém životě choval.

S tím jsem se už setkala. Takhle totiž umí s člověkem (nebo i duší) manipulovat démoni. Oni by bez našeho strachu nemohli být. Jako se my lidé živíme energií světla, tak démoni mají v energii strachu, vzteku, zloby a vůbec ve všem negativním svou potravu. Ivanovi slíbili, že se stane jedním z nich, ale že k tomu je potřeba, aby někomu taky pěkně uškodil a nic o budoucím plánu nikomu neprozradil. Že je potřeba, aby se taky naučil živit se z negativních věcí, které jsou ukryté v nějakém člověku.

A tak se stalo, že jednoho dne si našel Ivan právě Honzu a přivtělil se k němu. Když jsem se Ivana zeptala, na kolik procent ovlivňoval Honzu, odpověděl, že někdy i na 100%. Právě ve chvílích, kdy Honza pociťoval strach a nedůvěru.
A jak to pokračovalo dál?

To, že se Ivan trápil, že už své vlastní peklo prožíval, to je jasné. Bylo potřeba ho nejen dostat z Honzy ven, ale odvést ho do světla, kam jako duše patří. Bylo by jednoduché vytrhnout ho násilím z Honzy, jenže si zasloužil pocítit lásku a rozhodnout se sám, co s ním bude.

Byl tady ovšem jeden háček – Ivan se bál toho, co mu namluvili démoni. Strašili ho peklem a on jim uvěřil. Bál se pekla a už mu jen málo chybělo, aby se i on stal démonem. Chápala jsem jeho nedůvěřivost. Mé tvrzení, že půjde do světla a bude vše v pořádku, pro něj bylo jen další tvrzení. Démoni mu taky něco tvrdili, jak by měl teď uvěřit v nějakou pohádku ikdyž pro něj se šťastným koncem.

Domluvili jsme se následovně. Souhlasil, že pro něj vytvořím světelný most a on se jen do něj podívá a řekne, co z něj cítí. Nikdo ho nikam nebude tlačit, tahat, k ničemu přemlouvat. Tak se i stalo. Když se Ivan do toho světla zadíval, měl ještě pochybnosti a bál se, že si ho i po odchodu démoni najdou a potrestají ho, ale světlo se mu líbilo a sám přiznal, že je to velmi příjemné. Že najednou cítí takový klid a pocit bezpečí.

Dál jsme se domluvili, že tedy pozveme někoho, kdo by mu pomohl a třeba i vysvětlil, co se stane, když do světla odejde. A kdo jiný, než jeho průvodce by mu mohl v této chvíli pomoci. K Ivanovi přišel ze světla jeho průvodce a co si povídali, to už bylo na nich. Do jejich rozhovoru jsem se záměrně nepletla a ani nijak nezasahovala. To bylo Ivanovo výsostné právo. Po chvilce Ivan řekl: “Tak já teda půjdu, už se JICH nebojím.”

Ještě si vyměnili s Honzou několik slov na rozloučenou a Honza jen pozoroval, jak Ivan mizí. Pak zkontroloval místo ve svém těle, kde Ivana našel, uklidil zbytky a otisky jeho energie a my jsme mohly pokračovat dál.
Mluvila jsem s Honzou, je to pár dnů a jak sám říkal, už se cítí zase být sám sebou. Strach i nedůvěra se jakoby rozplynula a on v práci povýšil a podle jeho slov: “Dokonce mám i nový vztah a je mi nádherně.”

Co napsat závěrem? Inu, hodně štěstí a lásky Honzo a Ivane. A už si nikdy nenechte namluvit, že by mohl mít nad vámi někdo moc. Užívejte si své svobody rozhodování v každičké chvíli. Každý den i noc.

     S láskou, vaše Peral

     Foto zdroj: Peral

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *