Bojím se trestu – příběh z praxe

Odvedení zbloudilé duše

Byl to nešťastný celkem ještě mladý muž. Vnímala jsem jeho přítomnost, pozoroval mne a jen vyčkával. Po nějaké době jsem se na něj zaměřila a promluvila na něj. Byl trochu překvapený, že ho vůbec někdo vnímá. Za tu dobu, co je bez svého těla, s nikým nemluvil. Není divu, že byl i ke mně z počátku tak nedůvěřivý.
Náš rozhovor probíhal zhruba takto:

Peral: “Kdo jsi?”
On: “Cože? Ty o mně víš?”
Peral: “Vím. Už nějakou dobu Tě vnímám. Pozoruješ mne, ale držíš se dál. Nijak na mne nedorážíš.”
On: “No, myslel jsem, že jsem něco jako neviditelný.”
Peral: “Neviditelný? Jak to myslíš?”
On: ”Víš, už je to dlouho, co jsem s někým mluvil. Vlastně mluvil není to správné slovo. Spíš, jakoby se všichni dívali skrz mne, jako bych nebyl.”
Peral: “Ale Ty jsi.”
On: “Nejsem si jistý.”

Peral: “Ty opravdu jsi, jen už nemáš své fyzické tělo. Vzpomínáš si na svůj život v těle?”
On: “To je právě to.”
Peral: “Ty se něčeho bojíš? Ty jsi neviděl světlo, tunel, schody, most, cokoli, co by Tě dovedlo jako duši domů, když jsi opustil svoje tělo?”
On: “Viděl, ale nešel jsem tam.”
Peral: “Proč jsi tam nešel?”
On: “ Bál jsem se trestu za to, co jsem udělal.”
Peral: “Ty jsi zapomněl, že TAM Tě nikdo nebude trestat? Jen Ty sám sebe teď trestáš, když jsi zůstal tady. Pokud víš, žes něco udělal špatně, pak právě TAM dostaneš možnost vše napravit třeba hned v příštím životě. To záleží jen na Tobě.”
On: “To zní moc jednoduše a krásně, než aby to byla pravda.”

Peral: “Vím, můžeš mít pochybnosti a nemusíš mi to věřit. Ale jestli souhlasíš, tak Ti teď tady vytvořím světelný most a požádám Tvého průvodce, aby si s Tebou promluvil. Svého průvodce poznáš a věřím, že právě jemu budeš důvěřovat.”
On: “Nevím, stále se bojím.”
Peral: “To chápu, ale rozhodně je to lepší, než se toulat a trápit se jako zbloudilá duše. A to teď jseš.”
On: “Hmm, co se stane pak?”
Peral: “Sám se rozhodněš, jestli odejdeš se svým průvodcem tam, kam patříš. Nejspíš pozve i Tvé blízké, aby Tě u brány přivítali, aby ses tolik nebál.”
On: “Tak jo. A Ty budeš se mnou?”
Peral: “Jestli to budeš chtít, tak budu. Ale jen po bránu. Dál už nesmím. Můžu tedy vytvořit most?”
On: “Tak jo.”

Vytvořila jsem světelný most a poprosila jeho průvodce, jestli by si spolu mohli promluvit. Nebyl důvod poslouchat a nebo jinak se plést do jejich konverzace. Bylo ale jasné, že se postupně uklidňuje a už se i přestává bát. Pak se spolu vydali směrem k bráně a ani jsem ho nemusela vyprovázet. Cestou se ještě otočil, usmál se a poděkoval. Světelný most jsem zavřela.

Co k tomu ještě dodat? Možná někoho napadla otázka – Co vlastně provedl? – Někoho okradl? Někomu ublížil? Něhoko zabil? A není to jedno? Už se to stalo. Čas nikdo nevrátí. A on sám už ví, že udělal chybu. Pro něj tak velikou, že ani odejít své duši domů, nedovolil. Nepotřebuji vědět co vlastně spáchal. Sám si určí, jak to odčiní. A třeba právě v dalším životě právě tím, jakou roli si pro tenhle úkol vybere.

A ještě něco bych k tomu chtěla říci. Jen si, prosím, nemyslete, že jej nějak omlouvám. To v žádném případě. Ono se to totiž jeví tak, že základem a podstatou každé duše je její vývoj. Smyslem každého života je vývoj duše a pokud uděláme chybu, pak v tomto vývoji stagnujeme, nepostupujeme dál ve vývoji. Není to už dostatečný trest?

S láskou, Vaše Peral

Foto: Vlastní fotografie Peral