Jak nebýt otrokem svého mozku

Tento blog je trochu jiný. On je sice každý můj blog trochu jiný, ale tento se nebude zabývat duchovnem, bude se týkat mozku. Toho našeho mozku, který nám má pomáhat, chránit nás v případě nebezpečí, spolupracovat. Jenže ejhle, sami jste jistě už x-krát byli v situaci, kdy jste si řekli. Sakra (nebo jinak) proč jsem to řekla, neřekla, udělala, neudělala, šla tam, nešla tam. Vždyť jsem věděla, že to bude průser. No jo, jenže už je pozdě, už ta situace odplynula. Velmi často máme na rozhodování se jen okamžik.

Vnitřně přesně cítíme, co máme dělat, ale v tu malilinkatou chvíli příjdou pochybnosti o našem rozhodnutí. Naše intuice cítí a náš mozek analyzuje. Naše intuice nepotřebuje vědět, proč cítí správně, prostě to tak je. Náš mozek pracuje jen s tím, s čím se v životě setkal a vyvodil si závěry.

Moc se mi líbí přirovnání (a není z mé hlavy), kdy intuice (chcete-li duše) je architekt a mozek (zdravý rozum) je stavitel. Architekt dokáže přijít s úžasnými nápady, krásnými vzdušnými zámky. Stavitel zase umí realizovat stavby. Postaví je ovšem jen z cihel, které zná, a postupy, které má již vyzkoušené. Tihle dva se musí spojit, aby bylo postaveno něco jiného, nového. Jeden druhému potřebují naslouchat. Architekt předloží staviteli návrh a stavitel se nesmí bát třeba i vyzkoušet nové postupy. Má také právo upozornit architekta, že stavba nebude držet a zhroutí se jak domeček z karet, pokud se nepoužije něco, co už má vyzkoušeno, co funguje dobře a architekt na to přistoupí. To by byla optimální spolupráce a vznikaly by nádherné stavby a sny by se plnily. Realita je ovšem jiná. Náš architekt – naše duše přijde s úžasným nápadem. Znáte ten pocit rozechvění, když se to stane? Co na to náš rozum? Začne hned vymýšlet, proč to nejde, jaké jsou překážky, jak to nebude fungovat. Naše milá duše se tedy stáhne do sebe a v průběhu let, kdy se opět pokouší projevit své touhy a sny, je znova a znova a znova přesvědčována o tom, že to je blbost. Stáhne se ještě víc až to může dojít tak daleko, že se raději ani moc neprojevuje. Stejně ji zase mozek převálcuje.

Mnoho lidí má pak taky problémy rozlišovat, kdy jde o intuici a kdy o rozum. Byla jsem na tom stejně. Prostě jsem jela v naučených kolejích. Čeho jsem se obávala, tomu jsem se vyhýbala. Jenže časem se to jaksi nakupilo a cítila jsem se v pasti. Naštěstí u mne nenastal druhý extrém, kdy bych cíleně potlačila mozek a poslouchala jen duši. Nevím, jestli to vůbec jde. A zkoušet to nebudu.

Uvědomila jsem si, že můj mozek potřebuji nějak “ukecat” na spolupráci. Měl přes třicet let převahu a ze sluhy se stal pánem, jak se říká. Nemůžu se zbavit mozku, vždyť všechno nebylo špatně, chrání mne a potřebuji ho, je mou neoddělitelnou součástí.

Začala jsem s ním jednat jako s rozmazleným dítětem, které si vymrčí vše, co se mu zamane. Miluju ho, vždyť je to moje dítě a jen já jsem si ho takhle rozmazlila. Začali jsme spolu pomaličku, nenásilně, s láskou, trpělivostí a pochopením i jeho potřeb. Jen díky mně zapomněl na svou pravou funkci. Být součástí a ne vůdcem. Měl od útlého dětství naučené vzorce, které mi předkládal. Na mně teď bylo a je, abych mu (a tím i sobě) dokázala, že vše se dá řešit i jinak. Naučit ho nebát se vyzkoušet nové věci, postupy a řešení. Často vedu vnitřní dialog se svým mozkem.

Když přijde duše s novým nápadem, vyslechnu ji a pak nechám mozek, aby se k tomu taky vyjádřil. Jakmile se začne cukat a vymýšlet proč to nerealizovat, zeptám se ho, proč se toho bojí. Co tak nejhoršího se může stát. Začne analyzovat a předkládat své pochyby, obavy a strachy a na ně reaguju. Stále se ho ptám a někdy i trochu přemlouvám a taky argumentuju. Během rozhovoru se obavy najednou rozptylují a sám mozek uzná, že se ničeho bát vlatně nemusí. Když jsem s tím začínala, šlo to ztuha a pomalinku, ale časem i mozek přišel na to, že je fajn odpočinout si a celé dění jen občas pozorovat. Od té doby, co už můj mozek začal spolupracovat a neházet všechny nápady duše do koše, se v mém životě dějí zázraky.

Proto cítím, že bych se o tuto techniku (dá-li se to tak nazvat) podělím i s ostatními. A mozek souhlasí. Díky tomu vznikl tento blog a je to jen začátek. Mám připravený i seminář. Takže pokud chcete už nebýt otrokem svého mozku a vyzkoušet si, jaké to je, ráda vás to naučím.

S láskou, Vaše Peral
Foto: Vlastní fotografie Peral

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *