Tento příběh z regresní terapie je můj příběh a nosím ho už spoustu let. Dlouho jsem váhala, jestli ho mám napsat. Začal se odehrávat ještě před mým narozením. Není lehké tyto řádky psát a už teď vím, že budu muset při psaní dělat přestávky. Ale už dost okolků a směle do toho.
Už to bude 14 let, co zemřel můj přítel. Žili jsme spolu v jeho rodném domě v malé vesničce. Já pracovala tam a on dojížděl za prací do zahraničí vždy na několik dnů. S námi žili jeho maminka, můj syn a dva velcí psi. Dny ubíhaly a my si užívali chvíle, kdy jsme byli spolu a těšili se na sebe, ve dnech odloučení. Jasně že nebyly všechny dny zalité sluncem. Byl to vztah jako každý jiný a přitom byl v něčem zvláštní.
Můj přítel byl o 20 let starší než já, ale mně to tak nepřišlo. Častokrát jsem mu říkávala, že znám spoustu mužů v mém věku, kteří jsou v porovnání s ním dávno “mrtví”. On byl vytální, rád sportoval, neviděla jsem ho lenošit a povalovat se na gauči. Neustále něco vymýšlel, opravoval, šteloval, zařizoval. A přitom jsem se nikdy necítila odstrčená nebo mimo dění.
Na jaře toho roku se prudce zhoršilo zdraví jeho maminky a koncem jara odešla. Velmi ho to zasáhlo. Byl jedináček a svou matku velmi miloval. Domluvili jsme se, že chystanou svatbu odložíme zatím na neurčito. Nechtěla jsem smutnou svatbu, vždyť jsme nikam nespěchali.
Přišlo léto a bylo vidět, že se ze svého smutku pomalu dostává. A jednoho dne, když odjížděl do práce a já ho vyprovázela, tak jsem najednou cítila: “Já už Tě neuvidím”. Nebyl v tom strach, bylo to čisté oznámení. Moc jsem tomu nepřikládala pozornost. Ono to taky nebylo nijak naléhavé. Po pár dnech se mi ozval (ještě jsme tolik nepoužívali mobily, takže den sem, den tam, to nebylo nic výjimečného). Volal mi, jak se mám a že neví kdy přijede domů, že bude potřebovat zůstat v zahraničí déle, abych se o něj nebála. Pak už se neozval. Uplynul týden a tak jsem požádala jeho kolegu (ten o něm taky nic nevěděl), aby se stavil v jeho bytě. Tam ho našel mrtvého.
Nebylo to lehké období. Zůstat sama se synem teď už v cizím domě (ne, nedědila jsem) znamenalo pro mne začínat skoro ve čtyřiceti zase znova. Nebylo to jistě lehké ani pro mého syna. Ono vidět maminku stále smutnou, není žádný med. Tehdy mi moc právě ten desetiletý klučina pomohl. A stačila mu jediná věta: “Já vím, maminko, že jsi teď smutná, ale to přejde a ty se zase budeš smát.” Dodnes jsem mu za tu podporu neskonale vděčná. Taky mi jistě pomohlo, že mne ten rok vzali na vysokou a já mohla myslet i na jiné věci.
Čas plynul dál a přinesl stěhování, změnu práce, nové přátele a nové zkušenosti. Uplynulo asi pět let a já se začala zabývat regresní terapií. Bylo fajn začít si odpovídat na otázky ze svého života. Jednou z nich byla i ta, proč jsem tenkrát tak jasně a zřetelně cítila, že ho vidím naposled. Proč ve chvílích největšího smutku nad ztrátou milovaného jsem necítila žádné výčitky. Proč, když jsem se k němu, už jakožto k mrtvému, obracela se slovy: “Prosím, už běž, už je čas, abych šla dál.”. A při jedné mé regresi to přišlo.
Při výcviku regresní terapie u Míly Lukášové jsme se učili cíleně se dostat do svého bezprostředně předcházejícího života, projít si svou smrtí a tím se i mimo jiné naučit smířit se se smrtí. Kolegyňka, která tu mou regresi vedla byla natolik zkušená, že mne i po projití smrti nechala jít dál. Dostala jsem se před Radu světelných bytostí a bylo mi nabídnuto znova se narodit a mít tento úkol:
“Zhruba v polovině svého života se potkáš s někým, kdo potřebuje naučit, že se dá odejít s láskou a bez viny i křivdy.”
“Jasně, to přeci není tak těžké. to zvládnu. Tenhle úkol přijímám. Co bude dál?”
“Máš přeci svou spřízněnou duši. Tak po zbytek života si budete užívat.”
“Dobře, to je ale málo. Chci ještě něco dělat.”
“Budeš žít v době, kdy se bude hodně lidí otevírat. Pomáhej jim v tom.”
Tak. A tím mi docvakla obrovská spousta věcí. Hlavně už vím, kdo jsem a proč jsem tady, co mám dělat a jak to dělat. Ty bláho, vždyť to jsou ty nejdůležitější věci v životě. Taky už vím, proč musel tehdy můj přítel umřít, proč jsem to cítila dopředu a že jsem svůj úkol splnila.
Teda, řeknu vám, není vůbec špatný pocit vědět, že se věci dějí jak mají.
S láskou, Peral
fotografie Peral
You must be logged in to post a comment.