Poslední dobou kolem mne začaly chodit blogy snad ze všech stran, kdykoliv jsem zavítala na nějaké internetové stránky. Někdy jsem si ani hned neuvědomila, že jde vlastně o blog. Něco mne zaujalo, někde jsem pobyla déle, mnohdy mne zajímalo autorem rozebírané téma a na některých stránkách mi ale vůbec nic neříkalo. Ovšem všechno to byly blogy.
Zároveň se mne dost lidí ptá na různé věci ohledně mého vnímání nejen světa zřejmého, ale i světa, který vnímám a mnohým je ještě skryt.
Otázky typu:
“Jak je to s duší?”
“Proč se mi děje zrovna to, co se mi děje?”
“Co přijde po smrti?”
“Jaký je můj životní úkol?”
“Co mám dělat, když věci nejdou tak, jak si představuji?”
“Jak se změnit, abych na tom byl lépe?”
A spousta dalších otázek a většina z nich se opakuje.
Netvrdím, a to v žádném případě, že znám universální odpovědi na všechny otázky. To tedy opravdu neznám. A jsem tomu ráda.
Jako každý člověk, tak i já mám v sobě spoustu otázek. Ovšem taky vím, že na spoustu otázek jsem si už odpověděla. Jestli správně, to ukáže až čas. Mně se ovšem po zodpovězení některých vtíravých otázek krásně ulevilo a ten stav úlevy pokračuje dál.
Tázajících lidí přibývalo a otázky se začaly opakovat. Vždy jsem se snažila odpovědět dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a přiznávám, že mne to baví stále víc. Ne, nehraju si na encyklopedii ani na všeználka. Pokud odpověď neznám, tak řeknu, že nevím. Nevědět není žádná hanba. Jenže taková otázka mne zase posunula kousek dál. Moc si vždycky přeju najít odpověď. A proto hledám. Nedělám to však urputně. Proč? Však ona odpověď ve správný okamžik přijde. Vždy je nám otevřeno jen to, co máme vědět.
Ale zpátky k psaní blogu. Tedy, tázajících přibývalo a otázek taky. A ejhle, otázky se začaly opakovat. Třeba ji, tedy onu otázku, tazatel jinak formuloval, ale podstata otázky zůstala stejná. No, proč ne? Mnoho lidí je již otevřených k vnímání nejen materiálního světa, ale i onoho dosud zcela neprozkoumaného, neuchopitelného a mnohdy i nepopsatelného.
Uvažovala jsem, jak to udělat, aby se odpovědi dostalo více lidem.
Semináře jsou fajn, ty už vedu, ale stále je to málo. Aspoň pro mne. Stále mi připadá, že můžu oslovit více tázajících se.
Ruku v ruce s tím šla utkvělá myšlenka, že najdu způsob, jak poskytnout odpovědi lépe, zřetelněji a hlavně tak nějak obecněji.
Co tím myslím? No, když si povídám s klientem, tak na jeho otázky odpovídám jak pro něj samotného, tak i obšírněji. Každý si vždy z mluvy jiných vybereme to podstatné pro sebe sama. A zbytek nám tak nějak proteče a je pryč. Pokud si rozhovor nenahráváme, ztratí se některé myšlenky v nenávratnu. Mnohdy (neříkám, že vždy) je to škoda. Proto jsem potřebovala najít způsob, jak aspoň něco uchovat.
A tu jsem si vzpomněla, že jsem ve škole ve slohu nebyla až tak špatná. Přiznávám, už je to sice pár let (vlastně pár desetiletí), ale to přeci jen tak nevyprchá. Vždyť mne i bavilo psát, dávat své myšlenky na papír (tehdy nebyly počítače ? ) A taky si vzpomínám, že při čtení mých slohových prací před celou třídou, nikdo neusnul nudou.
A řešení je na světě!
Založím si blog!
Jupííííí, další otázka zodpovězená!
S láskou, Vaše Peral
Foto zdroj: Peral
You must be logged in to post a comment.